Jak jsme k irským teriérům přišli…

Musím se upřímně přiznat, že hlavní „vinu“ na tom, že se naše velká rodina rozrostla ještě o dva rezaté členy, mám jednoznačně já.

První pejsek, který mi vstoupil do života, byla Ťapinka – drobná fenečka křížence. Patřila mému dědečkovi. Byly jsme stejný ročník narození, dožila se úctyhodných 16 let.

Ještě v předškolním věku jsme se blíže poznala s prvním teriérem – můj bratr s kamarádem Járou našli v lese přivázané štěňátko foxteriéra. Pejsek Bobík žil nějaký čas střídavě týden u nás a týden v rodině kamaráda, tam nakonec i zůstal.

Prvním „mým“ pejskem se stala fenka velšteriéra v roce 1977. Měla jsem právě dopodrobna nastudovanou knihu Vyberte si pejska, když jsem zjistila, že se v sousední ulici narodila štěňátka velšů. To bylo jedno ze tří plemen, které jsem si vysnila, a zároveň velká výzva k překonání mé nesmělosti. Sebrala jsem veškerou odvahu a naspořené kapesné a po nějakém čase tajného docházení k chovateli jsem si vedla domů na vypůjčeném vodítku opravdového vlastního psa s PP! Musela jsem být asi hodně neodbytná, když se pan Berger rozhodl prodat štěně 12 leté holce do nemyslivecké rodiny. Přijetí doma mělo k nadšení opravdu velmi daleko, ale Flora ze Sybily nakonec směla zůstat!

Po mnoha letech jsem opět ležela v atlasech psů – tentokrát již se 3 dětmi. Bydleli jsme v podnájmu, stavěli domeček a snili společně o tom, že budeme mít psa – např. novofounlandského. Jenže manžel naše představy poněkud umenšil – dovolil nám „něco“ do 50 cm kohoutkové výšky. Zdálo se mi škoda, pořídit si opět velšíka, když smím mít to „něco většího“, a tak jsme hledali, až jsme našli – existuje pes „P“ – velšíkovi podobný, ale větší! Jediný problém byl v tom, že jsme nikdy žádného irského teriéra neviděli a v atlase navíc psali, že u nás není příliš běžný…

Ale události nabraly rychlý spád. Hned druhý den jsem totiž při čekání na manžela v nákupním středisku prolistovávala Svět psů, abych se ujistila, že o irských teriérech se v něm nepíše. Nepsalo, až na jednu výjimku – v inzerátech byla fotka a telefonní číslo z našeho okresu! Zavolala jsem tedy na uvedené číslo a poprosila chovatelku, zda bych mohla vidět fenu. Ujistila jsem ji, že štěně koupit teď zrovna nemůžeme, zajímáme se pouze o plemeno jako takové. Paní souhlasila a tak jsme se v plné sestavě vypravili podívat na psa, kterého možná za rok začneme shánět.

Podle knihy jsem byla připravená na ostrou fenu bránící svůj vrh před vetřelci… Jenže ta psí mamina nás vítala jako staré známé, byla zjevně ráda, že si pomuchlujeme její nezbedné děti a ona si na chvilku vydechne. Zatímco si psí i lidské děti začaly hrát, maminka Aira si něžně položila svou hlavu ke mně do klína a najednou se na mě po letech dívaly opět krásné oči mé fenky Florky. Během návštěvy mě zaujalo jedno štěňátko – největší a nejdivočejší – ten pejsánek stihl během půlhodinky stáhnout ubrus (a trošku rozlít čaj), opakovaně vylít misku s vodou, prokousat díru do ponožky mého manžela a unavit až ke spánku všechny ostatní sourozence. Byl zadaný a my jsme si ostatně ani žádného vybrat nechtěli…

Domů jsme ale dojeli za hrobového ticha. Hned ten večer napsaly děti „dopis tatínkovi“ a sliby v něm popsané začaly hned plnit. Např. si rozepsaly služby a vydržely celý týden chodit „venčit pejska“ – v třeskutých mrazech pobíhaly po zahradě, aby se pejsánek dost vyběhal a vyčural… A já jsem při vzpomínce na Aiřiny oči nedokázala být ta dospělá, zodpovědná a rozumná – šla jsem se zeptat domácích, zda by vadilo, kdyby nás bylo víc…

Tak jsme se po tom týdnu imaginární péče o štěně vypravili k Baštářům podruhé. Z naší rodiny se stala smečka s novým členem – Arískem – tím milým divochem. Paní, která si ho původně zamluvila, totiž nějak ztratila zájem. A tak padlo rozhodnutí, že tento temperamentní pejsek se určitě potřebuje dostat do velké aktivní rodiny. Prostě jsme se hledali, až jsme se našli!

Roky ubíhaly, s Arisem jsem chodila na cvičák, měli jsme za sebou nějaké výstavy a zkoušky a mně začalo být líto, že nebudeme mít štěňátka. A to byl jen krůček k tomu, pořídit si fenečku, Arískovi kamarádku a dceři Janě parťáka na cvičiště – přece nebudeme chodit dvě s jedním psiskem! Jméno Bona bylo vybráno dřív než štěně – se sháněním byl trošku problém. Měli jsme podmínku, aby naše psí slečna šla rodokmenově dobře k Arisovi. Chtěli jsme, aby jednou mohli mít štěňátka spolu. Proto jsme si nakonec vysněnou holčičku přivezli ze Slovenska, její tatínek byl Chorvat. Bonečka si nás ihned získala milou povahou. Cvičila moc ráda, vlastně všechno dělala s chutí, měla stále dobrou náladu. A dokonce canisterapeutické vlohy – pokud např. někoho bolelov zádech, vycítila kde, lehla si k člověku a vlastním tělíčkem zahřívala bolavé místo.

V zimě 2006 nám byl schválen název chovatelské stanice AMICUS HIRTUS. Hned následující jaro jsme si splnili další sen – odchovali jsme první vrh skvělých irčánků (maminka Bona byla naprosto úžasná a do výchovy se zodpovědně zapojil i tatínek Aris). V dalších letech jsme si péči o mrňousky ještě zopakovali.

Bonečka nás opustila naprosto nečekaně, Arísek o necelé 3 roky po ní, ve svých 13 letech. V té době už jsem měla naplánováno, že mu pořídím „životní vzpruhu“ – vnučku. Toho se ale nedožil. Maminka vysněné fenečky se rozhárala pár dní po jeho odchodu do psího ráje… Prázdnota bez čtyřnohého parťáka byla nesnesitelná, ale dočkala jsem se – konečně jsme vyrazily obhlídnout F-kový vrh: všech 10 štěňátek bylo nádherných! Jedna psí holka se na mě však přilepila už při této první návštěvě a její oči mě z pelíšku hypnotizovaly ještě dávno potom, co ostatní sourozenci spokojeně usnuli… A tak bylo jasné, že právě ona dostane jméno Florka a stane se mým dalším osudovým pejskem a pokračovatelkou mého chovu. Florka dalece předčila všechna moje očekávání, má skvělou vyrovnanou povahu, je tvárná a učenlivá, šikovná naprosto na všechno, k čemu přičichne – dokonce jsme spolu velice úspěšně absolvovaly dvoje myslivecké zkoušky. Věřím, že nám bude dělat radost po dlouhá léta a že i z jejích dětí budou skvělí hafani…

Doufám, že se všechny naše psí děti potkaly a potkají s těmi správnými lidmi, že si vzájemně „padnou do oka“ a obohatí si život. S většinou majitelů štěňátek jsme v kontaktu, z některých se vyklubali skutečně dobří přátelé. 🙂

Chtěla bych poděkovat svým rodičům, bývalému manželovi a hlavně svým dětem za pochopení, které pro mě a můj koníček měli a mají. A také za vydatnou pomoc při venčení, výcviku, vystavování a hlídání!!  🙂 Za podporu, pomoc a trpělivost se všemi mými bláznivými nápady děkuji též Šimlovi, jeho pitbulce Sony pak za vlídné a nekonfliktní přijetí Florky do smečky…  🙂 Velké poděkování patří i majitelům našich štěňátek – za laskavou péči, trpělivost při výchově i za úspěchy na výstavách a zkouškách.

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat i všem výše jmenovaným čtyřnohým kamarádům za jejich lásku a velšteriérce Florce dokonce za záchranu života!

Dagmar Zadražilová